Vyprávění o výletech do evropských měst a hor (hlavně vlakem)
Na tradiční "povánoční" výlet jsme se vydali do Londýna. Oproti řadě jiných cest zdaleka nešlo o první návštěvu tohoto města. Vzhledem k tomu, že od našich předchozích cest uplynula už velmi dlouhá doba, jsme však měli opět naplánovánu prohlídku především těch nejznámějších míst – od Colindale po Greenwich.
Během jednoho roku jsme se třikrát vydali na Sněžku. Poprvé byl důvod prostý, jednoduše jsme na ni chtěli vystoupit. Druhá a třetí cesta byla motivována nejstarší dvousedačkovou lanovkou v Česku –a podle všeho i na světě – která v roce 2011 absolvuje poslední celou sezonu a v létě 2012 bude její provoz zastaven, aby byla nahrazena novou kabinkovou lanovkou. Jak to tak ale na horách bývá, podle plánu vše vyšlo až na třetí pokus...
Počtvrté v posledních čtyřech letech jsme se vydali na Slovensko za letní (anebo raně podzimní) turistikou. Po nepřízni počasí na konci září v Malé Fatře a Vysokých Tatrách i při opakované návštěvě Vysokých Tater na přelomu srpna a září padla volba už na počátek srpna v naději, že tentokrát bude lépe. Ačkoli letošní léto ve střední Evropě za mnoho nestojí, nakonec skutečně bylo o trochu lépe než v minulých letech – přinejmenším nebyl na horách sníh.
Na hlavní dovolenou roku 2011 jsme po delších diskusích zamířili na jih. Cítil jsem, že vhodným navázáním na cestu do Paříže by byla návštěva Říma, ale nakonec jsme se vydali do oblastí poněkud severnějších. Cesta byla poněkud luxusnější než ty dosavadní, noci jsme tentokrát trávili v hotelích – nejprve ve Florencii, poté v městečku Vernazza a nakonec v Milánu. Tato místa také byla našimi základnami, odkud jsme vyráželi poznávat krásy Toskánska, Cinque Terre a lombardské metropole.
V počínajícím jaru jsme se opět vypravili do hlavního města jedné z německých spolkových zemí. Zamířili jsme do metropole Saska-Anhaltska Magdeburgu. Bohužel navzdory svému významu není město příliš dobře turisticky vybavené – zejména v době, kdy ještě nezačala turistická sezona. Zakusili jsme i takové problémy, které spíše než Německo dávaly vzpomenout na předloňskou návštěvu Chorvatska. Problémy byly hlavně v oblasti MHD – příště tedy do Magdeburgu raději autem.
Před koncem roku jsme se opět vydali do zahraniční metropole – Budapešti. Oproti loňské jednodenní návštěvě Vídně byl tento výlet delší – fakticky dvoudenní vzhledem k tomu, jak ztuha se do Budapešti dostává. Vlaky už jezdily podle nového jízdního řádu, takže – pokud jsme nechtěli jet vlakem Avala nechvalně proslulým svými zpožděními a navíc s odjezdem v půl šesté ráno – jel první vlak z Prahy do Budapešti až v půl desáté. A tak jsme většinu prvního dne strávili na cestě.
Do německého Heidelbergu jsme se vypravili po dvou letech od přechozí návštěvy. Předloňský "skok" do Heidelbergu byl jen odpolední, tentokrát jsme přijeli na celý den. Ani to samozřejmě není mnoho, ale jeli jsme pouze na víkend tak, abychom mohli být v pondělí ráno v práci. Vzhledem k tomu, že přímý noční vlak z Heidelbergu přijíždí do Prahy až po desáté, museli jsme zpět cestovat přes den v neděli. Výlet měl nemalou nostalgickou hodnotu, proběhl skoro přesně 20 let poté, co jsem se v Heidelbergu ocitl poprvé a strávil tam potom rok dětství. Protože přímý vlak z Prahy přijíždí do Heidelbergu před pátou ráno, rozhodli jsme se, že směrem do Německa jím sice pojedeme, ale abychom se trochu vyspali (a neobjevili se v cíli uprostřed noci), dojedeme až do Offenburgu, kde má vlak být kolem půl sedmé, a poté se vrátíme regionálními vlaky, takže do Heidelbergu přijedeme chvíli po deváté. Leč člověk míní a DB mění, jak se říká, takže to nakonec dopadlo úplně jinak.
Po dvou letech jsme se vydali na letní návštěvu Vysokých Tater. Takřka vše bylo naplánováno stejně, neboť posledně jsme nedošli na Zbojnickou chatu ani na Rysy, protože už nasněžilo a v obou případech nás zastavila vánice. Tentokrát jsme jeli zhruba o měsíc dřív. Už ve vlaku nám ale bylo jasné, že to letos nedopadne lépe, neboť i tentokrát se hory bělely, ačkoli bylo kalendářní léto ještě v plném proudu...
Do Innsbrucku jsme se vydali především proto, že po drobném nesouladu při plánování dovolené nám po návratu z Paříže ještě platila celoevropská síťová jízdenka Interrail, již jsme chtěli "spotřebovat". Především jsme se chtěli bez větších obtíží podívat "nahoru" a Innsbruck je k tomu ideální – z centra města jezdí lanovka, s trochou snahy lze do města dojet z Prahy s jediným přestupem. A tak jsme se vydali na prodloužený víkend do Alp.
K návštěvě Paříže jsme se chystali už dlouho. Měli jsme přislíbeno ubytování u známých nedaleko metropole, a protože jsme se chystali cestovat – jistě nikoli překvapivě – vlakem, s dostatečným předstihem jsme si pořídili síťovou jízdenku InterRail i všechny potřebné rezervace. Celý výlet trval týden, kromě Paříže jsme si krátce zopakovali návštěvu Mnichova, kde jsme měli dlouhou pauzu na cestě do Francie, a na den jsme vyrazili do Lyonu.
Historie cesty do Chemnitz se začala psát loni v Norimberku, když jsme se dozvěděli, že jedno z největších německých muzeí je právě v jednom z největších měst v česko-německém příhraničí. Spojili jsme cestu do Chemnitz do se zajížďkou do historické Míšně a krátkou zastávkou v Drážďanech. Do Saska jsme vyrazili v pátek odpoledne s tím, že si v podvečer prohlédneme Chemnitz, druhý den dopoledne navštívíme železniční muzeum a poté se přesuneme do Míšně. Odtamtud přejedeme večer do Drážďan, kde přestoupíme do posledního spoje do Prahy. Pečlivě naplánovaný výlet ovšem hned na začátku zkomplikovala Deutsche Bahn…
Na tradiční jarní třídenní výlet jsme tentokrát vyrazili do Berlína. Původně jsme uvažovali o Hamburku, ale nakonec jsme se rozhodli, že Berlín je možná i lákavější a především je cesta podstatně levnější a jednodušší.
Že se letos na hlavní prázdninovou dovolenou vypravíme zrovna do Chorvatska a Švýcarska, vyplynulo velmi pozvolna po mnoha úvahách. Na chorvatské hory jsme se chtěli podívat od začátku, ale nechtěli jsme tam strávit celé dva týdny – předpokládali jsme tedy, že odtamtud budeme pokračovat do nedalekých zajímavých měst. V úvahu připadal Bělehrad, odkud jezdí přímý vlak do Prahy, později jsme přemýšleli o tom, že bychom se krátce zastavili v rakouských Alpách a nakonec jsme se téměř jistě rozhodli, že pojedeme do Benátek. Jenomže z Benátek se po loňském zrušení přímých lehátkových vozů nesnadno dostává do Prahy, a tak jsme se rozhodli, že pojedeme do švýcarského Lucernu, který nás lákal svým proslulým dopravním muzeem a také neméně proslulou horou Pilatus. Po dalších dlouhých diskusích jsme si koupili celoevropské síťové jízdenky InterRail Global Pass platné 22 dní, během nichž si člověk může vybrat deset dnů, kdy bude jezdit vlakem. Nás podle plánu čekalo osm dní ve vlaku, přičemž zbylé dva jsme chtěli absolvovat o týden později na víkendovém výletu ke známým do Německa.
Při pohledu na stavbu nových sjezdovek z Tatranské Lomnice na Skalnaté pleso, kterou jsme sledovali v září z lanovky, jsme se rozhodli, že bychom mohli v zimě zajet vyzkoušet lyžování ve Vysokých Tatrách. Po delším váhání mezi Lomnicí a Štrbským Plesem, kde je více sjezdovek, jsme se rozhodli, že pojedeme opravdu do Tatranské Lomnice, kde je fakticky pouze jedna sjezdovka, ta ale vede z Lomnického sedla až do Tatranské Lomnice a kompletně ji sjet trvá průměrně zkušeným lyžařům (za které nás považuji) zhruba půl hodiny. Navíc převýšení přes kilometr člověk v Česku nenajde a nenajde ho ani v příhraničí...
Do Lipska jsme se původně chtěli vydat již v říjnu, ale jak se scházelo jedno s druhým, vyrazili jsme do tohoto východoněmeckého velkoměsta ve sváteční pondělí 17. listopadu. Oproti původním plánům byla naše návštěva tam pouze jednodenní, ale stihli jsme se podívat na většinu míst, která jsme vidět chtěli. Na další místa jsme se nepodívali, protože leccos bylo zavřené...
Den I., 28. září, CESTA NA SLOVENSKO
Ráno při snídani nás příliš nepotěšila zpráva o tom, že na pražském Wilsonově nádraží kdosi ukradl kabely potřebné k provozu zabezpečovacího zařízení a vlaky jezdí buď z jiných stanic nebo s velkým zpožděním, případně oboje. Plni obav jsme tak vyrazili na hlavní nádraží, odkud měl v 11:06 odjet náš expres 121 Košičan, který nás měl dovézt do Popradu. K našemu nemalému překvapení se ale jeho souprava opravdu kolem jedenácté vynořila z Vinohradského tunelu, následně dostala lokomotivu a s pětiminutovým zpožděním jsme odjeli na Slovensko.